Deník legionáře, část 7.: „Žerem, co najdem“

Sedmý díl deníku z první světové války, který si den po dni uprostřed bojů na východní frontě zapisoval tetčický rodák Tomáš Holešovský, nás zavede zpět do vlasti, na Moravu. Ale ještě před tím náš voják prožije několik měsíců v patu poziční zákopové války na hranici Rakousko-Uherska s Ruskem. O tom, jak prožíval krvavé boje na jaře roku 1915, jste si mohli přečíst v minulém díle.

 

 

3. 6. 1915

Ráno jdeme k vesnici Komáry a opevňujeme tam zákopy do večera.

4. 6. 1915

Děláme v lese zákopy.

5. 6. 1915

Opravujem polským legionářům zákopy. Je to banda lenošná.

6. 6. 1915

Dopoledne nosíme kozy z lesa blíže k zákopům, odpoledne čekáme na rozkaz do večera.

7. 6. 1915

Ráno vodíme „Marka” asi do 11 hod. a došli jsme do vsi Domorašice asi 4 km na jihozápad od Ujavy. Odpoledne děláme reservní zákopy a při tom pozoruji, jak se stahuje a vypouští upoutaný balon. Balon jest podoby válcovité, 26 metrů dlouhý, 9 metrů v průměru, na spodní straně má ještě zvláštní vak na vzduch, asi kvůli lepší stabilitě. Stahují ho dva páry koní a asi 50 mužů pomocí kladky. Pojme dva muže, ale obyčejně tam bývá jeden. Klíč, raněný 26. 5. prý zemřel.

 

Vojenské uplatnění horkovzdušných balonů v první světové válce spočívalo zejména v průzkumné činnosti nebo v řízení dělostřelecké palby. Upoutané balony byly připevněny na laně k navijáku umístěnému na zemi. Balon tedy zůstával na jednom místě a v určité výšce. Aby ve všech částech balonu byl stejný tlak plynu, umisťoval se dovnitř velkého nekulového balonu menší, tzv. balonet, naplněný stlačeným vzduchem. Náporem větru se plnil do lapací kapsy umístěné na spodní straně balonového tělesa. (Více na www.valka.cz.)

 

Americký balón určený k pozorování německých jednotek v Evropě (prosinec 1917). (Zdroj: Library of Congress, volné dílo.)

 

8. 6. 1915

Zase zákopy na kopci Hradišti. Ráno pomáháme vypouštět balon s jedním vzduchoplavcem a asi o 10. hod. slyšíme zvláštní temný hukot nad námi a vidíme, jak ohnivý chumáč, trosky to balonu, letí dolů. Na zemi to hořelo dále a my přispěchavše vytáhli jsme polospálenou mrtvolu praporčíka, kterého jsme ráno viděli do koše vstupovat. Náš inženýr potom přišel se zprávou, že prý na balon házel ruský aeroplan šípy, ale já mám za to, že balon praskl teplem a vysokým vystoupením, neboť jsme žádný aeroplán nepozorovali. Balon byl 1600 metrů vysoko.

9. 6. 1915

Zákopy na Hradišti. Vykopáváme tam střepiny z hliněných nádob a zvířecí kosti, mezi nimi jeden roh z nějakého druhu kozlů a několik kusů jeleních parohů, všechno již jako zkamenělé. Z jednoho jsme udělali našemu nadporučíkovi hůlku. Jakýsi krakovský profesor – legionář nám povídá, že stáří toho hradiska je 3000 roků.

10. 6. 1915

Zákopy na Hradišti, ale já s kolegou Vejchodským, tuším ze Sebranic u Boskovic, ostříme v nedaleké kovárně nářadí. Odpoledne jdeme zase ostřit, ale místo práce ležíme pod hruškou.

11. 6. 1915

Naši jdou na zákopy, my dva zase do kovárny. Odpoledne o 7. hod. jdeme asi 6 km na západ do vsi Grebova.

12. 6. 1915

Naši drátují, my děláme řemeslo, na večer nás zase očkují.

13. 6. 1915

Neděle. Práce jako včera.

14. 6. 1915

Stavím milíř a pálím uhlí v lese. Jsem tam i přes noc a dosti se mně to zaměstnání líbí, jen že si musím počínat opatrně, aby mne nezpozorovali Rusové a neposlali nějaký pozdrav.

15. 6. 1915

Dělám uhlíře. Naši pokrývají stany chvojím, chystá se prý nějaký „podfuk”.

 

16. 6. 1915

Z toho „podfuku” sešlo, proto pracujem jako jindy, na noc zapaluji milíř, aby Rusové neviděli kouř.

17. 6. 1915

Pálím uhlí, druzí dělají zákopy.

18. 6. 1915

Končím svoji práci a odnáším uhlí k trénu, zítra půjdem zase jinam.

19. 6. 1915

Ráno o 7. hod. jdeme asi 2 km severozápadně do vsi Pipaly, kdež máme zatím volno. Já jsem šel hledat kovárnu.

20. 6. 1915

Prázdno.

21. 6. 1915

Děláme drátěné překážky.

22. 6. 1915

Jako včera.

23. 6. 1915

Dopoledne opevnění, odpoledne jdeme do Ujezdu, máme půl hodiny rast, potom jdeme do 12 hod., máme kávu a spíme.

24. 6. 1915

5 hod. ráno a jdeme až do 1 hod. a došli jsme do Měřavic, kdež menážíme a čekáme věcí příštích. Dopoledne o 9. hod. zde byli Rusi. Teď odpoledne sedím za vesnicí v ruském zákopu a pozoruji, jak postupuje naše dělostřelba, a čítám požáry. Právě je jich vidět jedenáct. Jedině, co nás těší při těch formaršech, jsou ty krásné bulky a věci, kterých je všude, kam přijdem, po Rusech do vůle k dostání, ačkoliv se u nás stále píše o bídě v Rusku.

25. 6. 1915

Ráno jdeme k bitevní čáře, která se zatím zase pošinula ku předu a čekáme v lese v pohotovosti. Jsme zde za šestou setninou saperů 2. batalionu. Odtud jsme šli do jedné vesnice na byt, ale za chvilku jdeme zpátky a vodíme „Marka”. Sapeři tam zůstali a my jsme chodili asi tak, jak čára ukazuje.

Ušli jsme dobře přes 40 km v prachu po kotníky a o 12. hod. v noci jsme došli na místo práce, kdež jsme dělali do 3. hod. ráno. Na práci nám svítilo, kromě tří hořících vesnic, také město Ožárov, které bylo celé v plameni. Kdo si chce takový požár představit, nesmí zapomnět, že ves neb město je ze dřeva a ze slámy a že od jara zde nepršelo. Po ohni nezbude nic, jen ohniska a komíny.

26. 6. 1915

Ráno jdeme do vesnice Višmontu a ležíme na trávníku pod stromy. Ze spaní zde není nic, neboť nás zase obložili bateriemi a střílí přes nás jako posedlí. Na večer jdeme zase do práce, a sice děláme z naší přední linie průkop do spáleného Ožárova, jenž jest částečně obsazen Rusy. O 12. hod. rozpoutal se napravo od nás boj, který dříve, než jsme se mohli stáhnout zpátky, rozšířil se až přes nás. Nebylo to právě příjemné pro nás být mezi dvěma ohni a zvlášť nehezky působilo řehtání strojových pušek a šumot kulek, který se podobal vichřici v lese. Na ruské straně vypukl oheň a měli jsme krásné panoráma. Byli jsme však v průkopu již tak dalece zakopáni, že jsme byli beze strachu. Když střelba ustala, začínalo se rozednívat a my plížili se po jednom z dohledu a dostřelu Rusů do naší vesnice.

27. 6. 1915

Ve dne ležíme. Vařil a jedl jsem poprvé nové brambory, ale nebylo to moc dobré, nebylo ani sádlo ani sůl. Pilát zabil psa, který zůstal v opuštěné vesnici, tak jsem také dostal a tím brambory trochu opravil. Máme bídu o vodu, všechny studně ve vsi jsou prázdné a sotva někde napryští trochu, taháme to i s bahnem a ještě aby se člověk o to pral. Dnes aby se nám to lépe spalo, uvázali nám dva landvéry od 15. pluku na vrby u našeho ležení, z nichž jeden, který byl asi ztuha přitažen, řval a volal Boha asi hodinu, až to kosti rozdíralo. Včera dostali osmáci zase nátěr, dotáhli jich sem nějaký nový batalion a je po nich. Při tom bylo také z těch našich saperů, kteří předevčírem tam zůstali, 15 mrtvých. Na noc jdeme zase kopat průkop.

28. 6. 1915

Ve dne ležíme a v noci zase kopem průkop až do Ožárova a tam střelecký zákop pro polní stráž.

29. 6. 1915

Ráno o 3 hod. jsme přišli z práce a šel jsem spát. Zdálo se mi, že Rusové na nás střílí šrapnely a zcela zřetelně ve snu slyším rány a hvízdot. Probudím se a vidím, jak všechno poplašeno utíká do nedaleké úžlabiny, a Ruské šrapnely praskají asi 150 kroků ode mne. To se ví, že jsem narychlo vzal lože své a následoval příkladu druhých. Předevčírem zde ruský granát zabil dva sapery. Večer jdeme do práce skoro dvě hodiny podle fronty, takže jsme začali dělat asi o 11. hod. a udělali jsme každý šest kroků střeleckého zákopu v dosti tvrdé půdě, pod obstřelem. Do 12. hodiny stříleli Rusové dosti čile, potom střelba utichla a nepřítel prchl.

30. 6. 1915

Ráno o 3 hod. jsme přišli z práce a hned sbíráme svoje „židla” a za chvíli jdeme přes Ožárov a vyprahlou písčitou krajinou až do 12. hod. Po cestě uvidíme ruské „baterie” postavené asi na oklamání našich pozorovatelů. Jsou totiž dřevěné. V poledne jsme došli do vsi Juliánova, kdež menažíme a pijem, ale o vodu jsme se museli rvat, neboť jsou v celé vesnici dvě studně 40 metrů hluboké. Potom jdeme dále. Odpoledne se přihnala bouře a prší do večera, takže jsme přišli na nocleh promoklí a jdeme spat. O 10. hod. večer vstáváme a jdeme dopředu dělat zákopy, na místo, kam bychom se nesměli odvážit, kdyby nebyla hustá mlha. Zcela blízko od nás po levé straně rachotí po chvilkách dva ruské kulomety, ale střílí stranou, takže nám neublíží. Děláme asi půl hodiny, a že začali zpívat skřivani, jdeme zpátky.

1. 7. 1915

Přišli jsme na nocleh o 4. hod. ráno a jdeme spat. Zdá se, že Rusi se zase zastavili, neboť bitva zuří od včerejška na jednom místě. Na večer jdeme zase na práci, ale zůstali jsme na Vale Tarlovské protože na 9. hod. byl určen útok na ruské pozice nad Tarlovem. Ten trval do 2. hod., kdy Rusové ustoupili, a my jdeme zpátky.

2. 7. 1915

Sotva jsme přišli, jdeme zase tou samou cestou přes Tarlov a tam čekám na výšině, kterou Rusi ráno opustili v lese. Prohlížíme ruské okopy a „žerem”, co najdem, hlavně chleba a zbytky masa. Také dva těžce raněné Moskaly jsme tam našli, jeden z nich po chvilce umřel. Protože naše děla střílí před námi a přes nás, začaly nás po chvíli ohrožovat ruské šrapnely, kterými hledali naše baterie, a jsme nucení jíti kousek stranou, ale i tam nás našli, jdeme odtud nazpět přes Tarlov do Valy Březové. Po cestě nás ještě pronásledovali a právě u prvních domů v Tarlově padl jeden granát na silnici mezi nás, ale nikoho neranil, pouze nám poškodil trochu kuchyň. Na místo jsme přišli po vojensku propocení (to je tak, že se ždímá nejen košile, ale i bluza a kalhoty, ba i čepice) a spíme na poli v žitě.

3. 7. 1915

Ráno odchod, a sice prý celý druhý armádní sbor, a na naše místo jde zase německé vojsko, právě tak, jako dříve u Vlodovic, naši to s velkými ztrátami dobudou a Němci lehko obsadí. Jdeme směrem k Sandomieru a jsme ve vsi Vlonice přes noc.

 

Orientační mapa cesty Tomáše Holešovského od 3. června 1915 do 3. července 1915. Mapový podklad: Google Maps. (Po kliknutí na obrázek si lze mapu přiblížit.)

 

4. 7. 1915

Ráno o 5. hod. jdeme dále a došli jsme o 2. hod. přes Sandomier do Nábřeží, kde zatím čekáme. Schází se zde asi celý druhý armádní sbor a je všude plno vojska. Sešel jsem se s Fukanem Martinem a Smutným Josefem z Ostrovačic. Dnes nám zase protáhli trochu žíly, napřed jsme měli zatarasenou cestu vojskem, tak jsme stále posedali, a potom jsme běželi jako bez rozumu, bychom se dostali na most přes Vislu, dokud byl volný. Sandomier je teď od Rusů po loňských bojích dosti opraveno, domy, většinou, a zvlášť kostel, školy, spraveny a olíčeny, takže dělá dojem pěkného města. Ovšem známky bojů zde odehraných je také ještě vidět zvláště u řeky, kde trčí z vody zpřerážené a spálené zbytky mostů, kterých zde naši i Rusi mnoho postavili, ale zrovna tolik zničili. Teď je zde most pontonový. Skoro za 8 měsíců jsme zase v Rakousku a slyšíme i vidíme vlaky, nádraží a neslyšíme střelbu, proti čemuž nic nemáme, neboť se nám již omrzela.

5. 7. 1915

Ležíme u Nábřeží na poli a dáváme si do pořádku výzbroj a mundůr, neboť již jsme byli trochu zpustlí poslední čas, já jsem oblekl novou silnou košili a za tři neděle ze mne spadla, shnila totiž nadobro, a tak jsem žil, jako onen šťastný uhlíř bez košile.

6. 7. 1915

O 4. hod. vstáváme a jdeme přes Tarnobřeh do vesnice – kde menážíme a jsme přes noc. Zde dostávají tři muži od nás medaile, a sice četař Fišl stříbrnou II. tř., sanitér kaprál Švarc bronzovou I. tř a ers. rez. Pruša obyčejnou bronzovou. Dle toho, že Fišl a Pruša odnášeli 26. 5. raněného Klíče, hádáme, že asi za to, ale nejde nám to do hlavy, jak k tomu přišel Švarc, neboť ten tenkrát, ač to byla jeho povinnost být s námi, byl pěkně schovaný doma a jeho hlavní zaměstnání je obchodovat bulkami a šidit mužstvo. S tím naším stěhováním to jde nějak pomalu, jest asi na dráze velký nával, proto jdeme pěšky do jiného nádraží. U Tarnobřehu se asi z jara odehrály kruté boje, neboť je tam všechno rozryto, samý zákop a díra od granátů, stromy a stavení rozstříleny a rozbity.

7. 7. 1915

O 1. hod. vstáváme a jdeme do vsi Jošlany, kdež zůstaneme zase do rána. Jsou zde velká horka a žně již v plném proudu, ale obilí špatné a zaschlé.

8. 7. 1915

Ráno o 3. hod. jdeme do Mielče, kdež jsme přes noc.

9. 7. 1915

Jsme na místě a máme pohotovost, máme prý být každou chvíli naložení na vlak.

10. 7. 1915

V noci se situace nějak změnila. Již včera bylo slyšet vzdálené dunění děl a jely kolem nás dva vlaky raněných, v noci zase jeden. Já jsem spal v brázdě u silnice a slyšel jezdit melderajtry (jízdní spojka, hlásník, pozn. red.), proto jsem hádal, že něco bude. O 2. hod. vstáváme a jdeme zpátky směrem k Tarnobřehu a došli jsme o 2. hod. odpoledne do Suchařova. Zároveň s námi jde zpátky také pěchota, která byla v Mielči a sice 3. 8. a 99. pluk. Když jsme došli na místo, jdem se někteří koupat do Visly a přitom se utopil Ondrášek tuším ze Sokolnic.

11. 7. 1915

O 2. hod. vstáváme a jdeme na východ směrem k Rozvadovu. Došli jsme o 1. hod. do Grebova a zůstáváme tam přes noc. Máme málo a špatnou stravu, za to více pochodů.

12. 7. 1915

O 1. a půl hod. vstáváme a jdeme přes Rozvadov, který jest asi ze 4 pětin spálený, směrem ke Krasníku. O 1 hod. jsme došli do vsi Lipa a zůstáváme na noc.

13. 7. 1915

O 3. vstáváme a jdeme po té cestě, kterou jsme šli vloni 10. září přes Zaklikov do vsi Dzcechovic, kde čekáme. Dnes v noci jsme byli ubytováni ve stodole u selky, která má muže na vojně, a několik našich vojáků, většinou ženatí rolníci, šli spat do chalupy a provedli tam čin, kterého jsou schopna jen zvířata a za nějž v ruské armádě se hned střílí. U nás se střílí jen tenkrát, když se žíznivý voják napije bez dovolení vody, neb je málo vlastenecký. Inu válka je prý od Boha, aby se vyčistila a zušlechtila společnost lidská. Hnusno pomyslet. Na vojně jest všechno ve větších rozměrech. Páni poroučí a mají se dobře, zloději kradou, švindleři švindlují, dobráci trpí, hloupí se bijí a všechno ve velkém. Po čtvrté jsme vstoupili na ruskou půdu. Za chvíli jdeme dále a přišli jsme o 2. hod. odpoledne do Řečice, 5 km před Krasníkem. O 4. hod. jdeme do práce, ale vrátili jsme se, nevím proč, a jsme tam do rána.

 

Orientační mapa cesty Tomáše Holešovského od 4. července 1915 do 13. července 1915. Mapový podklad: Google Maps. (Po kliknutí na obrázek si lze mapu přiblížit.)

 

14. 7. 1915

O 4. hod. vstáváme a jdeme vpravo od Krasníka do vsi, tuším, Zakřovky a zůstáváme tam. Došli za námi zase naši sapeři a první pracovní oddíl 8. pluku. Zase jsme se šťastně dostali do oblasti šrapnelů, třeba jsme o to nestáli.

15. 7. 1915

Ve dne prázdno, až na večer jdeme směrem k frontě a „vodíme Marka“ do 10. hod., kdy jsme došli k naší linii. Tam nás nechtěli dále pustit za „Baťuškem”, proto jdeme kousek zpátky a zakopáváme se. Já jsem se svou dírou brzy hotov a při svíčce toto píši.

16. 7. 1915

O 5. hod. jdeme kousek dopředu, ale rychle, protože to kolem nás bzučí a praská, a kryjeme se v jedné úžlabině, kdež čekáme dále. Děla střílí tak rychle, že všechno chvílemi splývá v jeden hukot, šrapnely praskají kolem nás, ale my jsme krytí. Jenom písek na nás padá, jak se země třese. Divím se tomu, jak mohou Rusi vydržet pod naší palbou. K polednímu dostoupil boj vrchole a prapor pěchoty, který zde byl s námi v záloze, jde do boje, my bereme výzbroj a čekáme dále. O 3. hod. boj slábne, po chvíli zase zesiluje a trvá do večera. Večer přijela naše kuchyň blíže, jdeme asi pro oběd a jsouce obtěžkán celou výzbrojí a nářadím, bereme ostnaté kozy a klopýtáme po tmě cesta necesta před frontu. Když jsme šli kousek po rovině, počala z obou stran na nás střelba. Rychle hlavy do země a posloucháme, jak to klepe kolem nás a seká bramborovou nať, v níž ležíme. Po chvilce nohy na ramena a do zákopů. Kozy jsme tam nechali. Potom děláme zákop vpředu, asi pro denní polní stráž. O 1. hod. počal boj vlevo od nás, roztáhl se přes nás, začaly řehtat kulomety, děla a máme koncert nanovo. Já jsem se skrčil do díry a ani se nehnul, ať bojuje, kdo chce. Již jsem myslel, že tam musíme zůstat přes den do večera, ale když se rozednívalo, střelba trochu polevila a my jsme se odplížili krytí jsouce obilím zpátky.

17. 7. 1915

Když jsme se vrátili do naší úžlabiny, máme kávu a spíme do poledne. Odpoledne drátujem kozy a na noc jdeme drátovat zákopy.

18. 7. 1915

Ráno, když jsme se vraceli, počal útok a my dosti těžko jsme se dostali do naší smoly. O 9. hod. beřeme výzbroj a jdeme pomáhat dopředu. U východu z úžlabiny byl jeden důstojník a vida nás, tak důkladné vyzbrojené a odpočaté (již několik dní málo spíme a málo jíme a jsme kromě zbraně ověšení krompáči, lopatami, sekyrami od paty až k hlavě), řekl, že nás nemůže potřebovat, tak jdeme zpátky a čekáme ve zmole. Kolem nás chodí ranění, kteří se mohli dostat do úžlabiny a mají dobré nohy. Čekáme do večera, načež jdeme kopat zákopy. V dešti a tmě jsme zabloudili, rozběhli se a místo práce hledali naše ležení, kamž jsme se až na několik zase sešli. Při tom padal déšť i kuličky.

19. 7. 1915

Do 4. hod. ráno stříleli Rusové, potom ustoupili, naši je honí a my o 9. hod. jdeme za nimi. O 2. hod. jsme je dohnali a čekáme v lese, při čemž obědváme. K večeru chodíme asi 2 hod. po lesích a polích, načež přenocujem u jedné vesnice.

20. 7. 1915

Čistíme pušky. Před námi zuří zase bitva na pěkné rovině, tak já z dlouhé chvíle pozoruji tu lidskou kratochvíli.

21. 7. 1915

Dopoledne nic, až odpoledne jdou hoši někam na práci, já jsem byl u lékařské prohlídky a mám jít zítra do nemocnice.

22. 7. 1915

Dopoledne čekám u trenu, odpoledne jdu s dvěma kolegy k sanitet-anstaltu a čekáme na transport, s kterým budem poslaní dále. Zatím se bavím v pestré společnosti, a sice já, Rus, Polák a Říšský Němec. Přes noc ležím za stodolou, která je naplněna raněnými.

23. 7. 1915

Čekáme ještě pořád a je mi to již dlouhé. V noci Rusové zase couvli asi 6 km, tak máme od střelby pokoj. Odpoledne o 5. hod. nás poslali do Krasníka 17 km daleko. Kdo mohl chodit, šel pěšky, ostatní na vozech. O 11. hod. jsem došel na místo a bylo tam již sta vozů s raněnými a tisíce raněných, ale žádné místo na spaní. Dostal jsem čaje a bavil jsem se do rána tím, že jsem posluhoval druhým, kteří se sami nemohli hýbat. Několik jich do rána zemřelo, ty jsem jednoduše stáhl z vozu a vysadil tam jiné, živé.

24. 7. 1915

Ráno odtud posílají jeden transport za druhým na nedaleké nádraží, vmísil jsem se tedy mezi druhé a jdu také. Protože až dosud mám pušku a výzbroj, odbočil jsem po cestě do ovsa, složil to tam pěkně na hromádku, prohlídnul, aby tam nezůstalo moje jméno neb něco podobného a šel dále, maje mysl mnohem pokojnější. V lese na prozatímním nádraží sedáme do nákladních vozů a jedem. Jest nás ve vlaku asi 2000. Odpoledne o 5. hod. jsme v Rozvadově. Po cestě, kde se dostává nějaké občerstvení, vidím zase běh světa. Zdraví, neb aspoň drzí, berou třikrát a druzí nemají nic. Zvlášť v tom vynikají židé a Němci. Lidem vykládají o Moskalovi, o svém hrdinství hrozné věci, většinou však byli na vojně u fronty dva dni a mnozí ruského vojáka ještě neviděli.

25. 7. 1915

Jedem do Krakova. 40 nemocných neb raněných lidí v jednom malém voze bez lavic a bez slámy. Je to jedna radost, není kde ležet ani sedět, jeden druhému vráží do raněné ruky neb nohy. V noci jsme dojeli do Krakova, tam nám dali čaj a chleba, načež nás stěhovali z vlaku do karantény kvůli nakažlivým nemocem a do vlaku dali jiný transport. Já s jedním kolegou jsme v tichosti obešli vlak, vlezli do služebního vozu, lehli na lavice a hned spali.

26. 7. 1915

Ráno se probudím a vidím, že jedem vesele. Začínám ze sebe střásat ten nepěkný pocit války. Místo spálenisk, zákopů, mrtvol vidím pěkné vesnice, pole a čisté lidi, což na mne dobře působí. Po poledni jsme dojeli do Ostravy a tam nás rozdělili do okolních nemocnic. Já jsem se dostal do Mariánských Hor a po umytí a ostříhání mne zavezli do lazaretu v petrolejce v Přívozu, kdež u mne našli revmatismus.

27. 7. 1915

Zatím nic nového. Ráno při prohlídce dali můj revmatismus na druhé místo a napřed přišla jiná nemoc, jakýsi Apicitis.

28. 7. 1915

Nic nového. Ve dne ležím a užívám více medicín než jídla, v noci kouřím, aby mě ta nemoc tak rychle neodcházela, neboť se mi zdá, že když bych se asi dvakrát pořádně najedl, bude po nemoci.

29. 7. 1915

Dnes jsem dostal dva lístky, které jsem předevčírem psal, nazpět, prý pro neúplnou adresu. Divná věc, celý rok to stačilo z Ruska i odjinud a teď na Moravě to nestačí, zde je třeba psáti německy.

30. 7. 1915

Nic.

31. 7. 1915

Mám prý po jídle s kořením horečku, dostávám proto mléko a moučníky.

1. 8. až 2. 8. 1915

Nic nového.

3. 8. 1915

Ráno přijela za mnou moje žena, tak nám den uběhl v samém povídání.

4. 8. 1915

Došla sem žádost o moje přeložení do Brna, tak s tím chodím po doktorech a prohlídkách až je to šťastně povoleno.

5. 8. 1915

Ještě nějaké to chodění po komandech a večer o 7. hod. odjíždíme z Přívozu.

6. 8. 1915

Ráno o 6. hod. jsme dojeli do Brna a o 9. do Tetčic. Zůstal jsem doma.

7. 8. 1915

Ráno jsem šel do Rosic a byl jsem přijmut do nemocnice v zámku rosickém. V nemocnici jsem byl do 30. září, načež jsem byl pět dní v Brně a odejel jsem ke kádru 8. pluku do Sibíně v Sedmihradecku. Odtud jsem dostal 5denní dovolenou začátkem prosince. Jsem asi „špatně” zapsán, neboť ačkoliv mizerně vyhlížím a lékař v Rekonvalescentru při prohlídce mne určil k supravitě a již i papíry mi vyslal na velitelství, mi to odebrali a…

 

Stručným shrnutím druhé půlky roku 1915 končí sedmý díl zápisků z války. Svůj válečný deník, který tak náhle na konci druhého válečného roku přerušil, naváže Tomáš Holešovský znovu až 27. prosince 1915, kdy se opět vrací na frontu. Na Ukrajině se také hlásí do České družiny a jeho příběh pokračuje po boku ostatních československých legionářů.

 

 

---

 

Výzva čtenářům

Pomozte oživit historii našeho regionu a osudy jeho obyvatel. Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska shromažďuje veškeré materiály, vzpomínky, texty či fotografie, které se váží k panu Tomáši Holešovskému a dalším osobnostem Rosicka. Pokud jste pamětníky nebo majiteli těchto materiálů, neváhejte kontaktovat spolek na adrese horky@rosicko-oslavansko.cz.

Projekt realizuje občanské sdružení Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska.