Blanensko

Rozhovor se světovou rekordmankou v plavání Yvettou Hlaváčovou

Ilustrační foto
Autor: yvett

Yvetta Hlaváčová, rodačka z Blanska je držitelkou světového rekordu v přeplavbě kanálu La Manche, dvojnásobná medailistka z MS. Je přemožitelkou 60 českých rekordů a nositelka více než sto titulů v plavání. Krásná žena, maminka a modelka, které je zapsaná v Guinessově knize rekordů jako majitelka nejdelších nohou na světě. Neúspěchy vnímá pozitivně, žije ve Španělsku a ráda vaří řízky s bramborovou kaší.

Paní Hlaváčová, máte za sebou kariéru, o které mnoho lidí sní, můžete nám prozradit recept na úspěch?

Je těžké tvrdit, že recept mám. Myslím si, že pokud chcete být úspěšný musíte dělat "věci" od srdce poctivě, trpělivě a nezištně na úspěchu pracovat. Je to tvrdá dřina, která vyžaduje třeba 20 let mravenčí práce. Já jsem na svůj úspěch, světový rekord, čekala 25 let. Byla jsem připravena a ochotna dát plavání vše a nevzdávat se, dokud nedokáži splnit svůj cíl. Díky tomu jsem zažila pocit být nejlepší na planetě v oboru, kterému jsem se věnovala.

Jste trojnásobnou přemožitelkou kanálu La Manche, docílila jste toho pod svým vedením. Musíte být na sebe velmi tvrdá. Byla jste tak ctižádostivá už od dětství?

Ano, máte pravdu. Jsem k sobě velmi tvrdá. Tedy byla jsem. Nevím, čím to je. Když mi byly dva roky vypadala jsem na pět let. Dokázala jsem věci, které neuměli ani starší děti. Očekávalo se to ode mě. Byla jsem vysoká. Každý si myslel, jak jsem už dospělá, a choval se tak ke mně. Díky výchově jsem měla malé sebevědomí. Chtěla se každému zavděčit a splnit přání ostatních. Bičovala jsem se  k nemožným výkonům. Nemyslím si, že je to dobře. Když jsem ukončila kariéru, tvrdě jsem pracovala na své změně. Věřit si, ale opravdově, nikoliv na oko. Mít se ráda a dělat věci pro sebe, nikoliv pro ostatní, abych se líbila, splnila očekávání atpd. To je moc důležité.

Jste zapsaná v Guinnessově knize rekordů jako držitelka nejdelších nohou na světě (126 cm). Setkala jste se někdy s negativní reakcí na Vaši výšku?

Asi ano. Moc si to nepamatuji, ale kluci špatně nesli, že Hlaváčová je po prázdninách zase nejvyšší a stojí v tělocviku v první v řadě. Já si nepříjemné okamžiky zásadně nepamatuji. Nejsou důležité a musí uvolnit místo v paměti, aby se tam vešly ty krásné. Těch mám totiž mnoho.

Co bylo pro Vás hnacím motorem, ve chvílích, kdy jste si ve sportu sáhla na dno?

Pokud se na takové okamžiky připravíte, nezaskočí vás. Věděla jsem, že takové momenty přijdou, takže jsem šla dál a vytrvala.Vůle, víra v sebe a pracovitost vás přenesou přes všechny překážky. Překážky k úspěchu patří, jinak byste se nemohla vyvíjet. Nevnímala jsem nezdary jako negativní věc, ale jako poučné, zásadní ukazatele.

Co vás k plavání přitahuje?

Teď už jen bolavá záda. Plaváním jsem si udržovala úžasnou kondici až do porodu, přestože jsem měla posunutou ploténku díky úrazu. Tři dny před porodem jsem si vyšla v zimě na hrad, který byl kopci. Byla jsem fit. Rodila jsem ve 42. týdnu a nešla jsem ani na císařský řez. Měla jsem dlouhý a těžký porod. V jeho průběhu jsem byla velmi koncentrovaná. Dokázala jsem díky zkušenostem ze sportu ovládnout tělo i ducha a vše vydržet. Sport mne naučil trpělivosti a vytrvalosti k dosažení cíle. Když se syn narodil, zeptala se mne lékařka-byla to žena se 40 letou praxí: „Co jste dělala v minulosti ?“ Řekla jsem: „Byla jsem vrcholová sportovkyně.“ Ona vše pochopila. Pak mi složila velkou poklonu: „Za 40 let své praxe jsem žádné jiné ženě toto neřekla, hluboce se před vámi skláním a děkuji za neuvěřitelný zážitek." Toto si člověk pamatuje celý život. Byli jsme všichni velmi šťastni.

Který rekord vám leží nejvíce v paměti?

La Manche světák.

Věnujete se plavání i nadále?

Na udržení kondice, ale maximálně 2 km. V létě moře. V zimě bazén s mořskou vodou.

Co byste doporučila lidem, kteří se chystají přeplavat La Manche?

To nevím. Já jsem z toho vědu nedělala. Jděte si za svým snem.

Jste maminka, vedete svého syna ke sportu?

Učím syna plavat. Máme doma bazén a všude kam se podíváte je voda. Pro jeho bezpečnost a můj klid musí umět plavat. Má neskutečnou výdrž, sílu a talent na běh, fotbal, házení a plavání. Je to sportovní dítě, ale mluvit mu do sportu nebudeme. Doufám, že plavání si nevybere. Je to obrovská dřina a málo ocenění.

V průběhu Vaší kariéry jste se potkala jistě s velkým množstvím zajímavých lidí. Máte svůj vzor?

Lance Armstrong byl pro mě obdivuhodný a stále je.

Vzpomínka na rodný kraj?

V Blansku jsem žila 10 let, pak jsem se přesunula do Brna, kde jsem bydlela na internátě a chodila do sportovní školy. Na Blansko ráda vzpomínám jako dítě. Na ulici, kde jsem vyrůstala, byla super parta. I plavecké začátky byly fajn. Později jsem trénovala v okolí Blanska na kole a moc jsem si zdejší přírodu zamilovala.

Nyní žijete ve Španělsku, chybí Vám Česká republika?

Nechybí. Jsme tady hrozně spokojení. Každý den vás vítá slunce a celý rok něco kvete. Pořád máte kolem sebe krásné barvy, pohodové lidi, veselo, teplo a moře. Španělé umí žít a jsou hrozně tolerantní a otevření. Žijeme střídavě také ve Švýcarsku, kde jsem i rodila. Švýcarsko mi plně nahrazuje českou přírodu. Je pohádkové a jsou tam  nejkrásnější Vánoce, protože se cítíte jak v jiném světě. Švýcaři umí město vyzdobit a mají všude čisto a řád, což krásně vyvažuje Španělsko. Jako rodina si myslíme, že jedna země vám nemůže dát vše. Potřebujeme dvě do rovnováhy. Opouštět své domovy, abychom si uvědomili sílu místa. Líbí se nám cestovat a země střídat. Poznávat jiné kultury a místa.

Tečka na závěr?

„Svět se dělí pouze na dvě skupiny. Na oběti a bojovníky. Kým se každý stane, záleží jen na něm.“

Děkuji za rozhovor