Po letech ve vedení se paní Mikaušová loučí s lelekovickou školou

Ilustrační foto
Autor: Lelekovický zpravodaj

Lelekovická škola má po řadu let ve svém čele paní Hanu Mikaušovou. V letošním školním roce svoje působení ukončí, a tak jsme se rozhodli u této příležitosti trochu společně zavzpomínat. Napadla nás hromada otázek typu: „Kdy jste nastoupila do první třídy a jak tehdy škola vypadala? Kdo byl ředitelem, kolik bylo učitelů a tříd, jak probíhalo vyučování, stravování, jestli byla družina… Kdy jste začala ve škole ředitelovat? Jakou školu jste přebírala a jakou ji teď budete předávat své nástupkyni? Jaké je ředitelování? Atp. atp.“ A Hana Mikaušová nad těmito dotazy vzpomíná:

„Lelekovická škola mě provází doslova celým živo‑tem. První společné seznámení bylo v mém velmi raném věku. V historické budově školy z roku 1887 byla totiž v šedesátých letech minulého století z nedostatku jiných obecních prostorů zřízena mateřská školka místo bytu ředitele školy. A já jsem do této školky od svých 2,5 let každý den šlapala v doprovodu své maminky Aleny Stejskalové, která zde učila také téměř po celou dobu své pedagogické činnosti. A nejen ona, ale z kroniky jsem se dozvěděla, že zde učil i můj pradědeček Josef Matoušek.

Školní stravování v té době nebylo možné, školka končila před obědem a já musela často čekat po zbytek školního vyučování přímo v maminčině třídě, popřípadě u jiného vyučujícího. Už tehdy pro mě bylo dost zábavné pozorovat různé učitele při práci a pamatuji si, že někteří měli opravdu na dnešní dobu dosti nevybíravé metody pro udržení kázně. Ale fungovaly dobře! Prostě rákoska, určitě pocházející ještě z 19. století, byla některými učiteli stále používaná. Dětem někdy stačilo se na ni jen podívat.

Ale přesto na školní docházku v Lelekovicích vzpomínám jako na tu nejlepší, kterou jsem kdy zažila. Možné propojení výuky s přírodou v blízkém okolí, pravidelné hodiny plavání v Brně (v té době ještě zdaleka nebylo povinné), každý rok pro žáky společné divadelní předplatné v Janáčkově divadle, školy v přírodě na Havlově či v Jeseníkách, možnost navštěvovat výuku hry na hudební nástroj či pohybovou rytmiku. To vše pro nás obětavě připravovala tehdejší parta lelekovických učitelů.

Nezapomenu na bývalý rybníček Alexák před naší školou. Tam se děti po celý rok scházely, ať už na bruslení, plavby na ledových krách, nebo jen při pozorování pulců a vodních živočichů v náhonu k bývalému Alexovu mlýnu. Ano, asi to nejcennější co mi lelekovická škola dala kromě vzdělání, jsou krásné přátelské vztahy se svými spolužáky, které často přetrvávají až dodnes. A také láska k rodné obci a vztah k přírodě v jejím okolí.

V roce 1990 se mi podařilo po mateřské dovolené nastoupit do zdejší školy jako učitelka na uvolněné místo po mojí matce, která právě odcházela do důchodu. Za pár let následovala má další mateřská dovolená a v roce 1998 byl vyhlášen konkurz na ředitele školy. S myšlenkou: „Je lehké někoho a něco kritizovat, ale zkus taky sama něco za sebe investovat!“, jsem se nakonec do konkurzu přihlásila. No a řediteluji až dodnes.

Když jsem školu v roce 1998 přebírala, škola mě‑ la 85 žáků a čtyři třídy pro 5 ročníků. Nyní máme 150 žáků a 9 tříd pro 5 ročníků. K tomu 4 oddělení školní družiny a 3 třídy mateřské školy včetně škol‑ ní jídelny. Podstatně přibylo i zaměstnanců školy.

Ti jsou další důvod, proč budu na svou práci ráda vzpomínat. Vztahy mezi námi všemi byly a jsou opravdu nadstandardní, přátelské a vstřícné. Prostě kamarádi na celý život.

Protože počet žáků ve škole stále vzrůstal, bylo nutné přistavět další pavilon se třídou. Po nějakém čase jsme uspěli v žádosti o státní dotaci a obec přistavěla ještě další dvě třídy směrem do školní zahrady.

Letos jsem se rozhodla ukončit svoji aktivní pracovní činnost a odejít do důchodu, a proto byl na jaře vypsán konkurz na ředitele školy. Přihlásili se čtyři skvělí uchazeči, ale vyhrát mohl jen ten nej‑ lepší. Tímto ze srdce gratuluji nové paní ředitelce Alžbětě Horké, která je také původem z Lelekovic, rovněž absolventka naší školy a ke konkurzu ji vedla láska ke své profesi, velká zodpovědnost a vztah k Lelekovicím a k místní škole. A jen tak mimo‑ chodem je to ještě také moje dcera, které jsem jako matka konkurz rozmlouvala, ale jako pedagog jsem to škole moc přála! Ředitelování na plný úvazek člověku opravdu hodně změní život, někdy si myslí, že už to nemá dál cenu. Ale když potkáte své bývalé žáky a cítíte, že jsou s vámi rádi, a že z nich vyrostli dospělí lidé, kteří se v životě neztratí, všechna únava a marnost vás opustí a jede se zase dál! Má to smysl! A já ještě závěrem děkuji všem, kteří mne k tomuto povolání přivedli a celou dobu mne podporovali!“

Děkujeme paní ředitelce za přiblížení života školáků v době jejího dětství a její profesní dráhy, spojené s toutéž školou. Přejeme jí pohodové důchodové roky prožité ve zdraví… a už se těšíme na vize nového vedení naší školy.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele Lelekovického zpravodaje. Titulek je redakční.