ROZHOVOR: Psi mě doprovázejí celý život, říká spisovatel a zvěrolékař z Rozdrojovic Zdeněk Procházka

Ilustrační foto
Autor: archiv Z. Procházky, Roz...

S MVDr. Zdeňkem Procházkou jsme si povídali o jeho spisovatelské tvorbě

Doc. MVDr. Zdeněk Procházka, DrSc. (95 let) se narodil v roce 1929 v Lounech, maturoval v Mostě, promoval na Vysoké škole veterinární v Brně, byl jmenován docentem na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze a vědeckou hodnost doktora veterinárních věd obhájil na Vysoké škole veterinární v Košicích. Podílel se na budování Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně a rozvinul tam činnost jednoho výzkumného oddělení. Svou odbornou kvalifikaci zvyšoval studiem na zahraničních pracovištích: na Moskevské a Glasgowské univerzitě.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii ho pověřila přípravou a následně vedením mezinárodního kurzu pro aplikaci atomové energie v biologických vědách pro rozvojové země v Brně a později pro velký úspěch ještě v Bělehradě. Na konci své kariéry založil nové oddělení pro výuku radiobiologie a radiační hygienu na Vysoké škole veterinární v Brně a přednášel tento nový předmět až do odchodu do důchodu. V Rozdrojovicích žije od roku 1994.

Ve vašem medailonku je výčet měst, ve kterých jste žil nebo studoval. Jak jste nakonec zakotvil právě v Rozdrojovicích?

Správně se v jedné písni zpívá, že život je jen náhoda. My s manželkou prodávali rozsáhlou meruňkovou zahradu, na kterou jsme již jako důchodci nestačili silami, a současně se v naší rodině vyskytla k prodeji zahrada s rozestavěným domem a rozpadající se stavbou z kotovic. Ano, bylo to v Rozdrojovicích, číslo 53 v ulici Pod Školou. A v té době před tímto sborem byla vysazena lípa.Ta rozsáhlá lípa, která dnes svou velikostí příjemně stíní náš dům a z části i bustu T. G. Masaryka.

Vystudoval jste Vysokou školu veterinární v Brně a celý život jste se věnoval zvířatům. Vraťme se ale na úplný začátek. Věděl jste vždycky, že se ve svém životě chcete zabývat péčí právě o němé tváře?

Abych byl upřímný, musím odpovědět, že ne. Ale vztah ke psům jsem měl od nejútlejšího věku. Důkazem je toho obálka posledních povídek o psech. Tam jsem na fotce s Bonzíkem, kterého jsme potkávali na vycházce a který se na mne vždy vrhal, abych ho vedl. Paničku vždy tahal, se mnou šel jen krok přede mnou a stále se ohlížel, zda mu coby malý chlapec stačím.

Tento jev byl tak zvláštní, že majitelka psa vyslovila přání, abychom se s Bonzíkem vyfotili. Protože byla majetná, fotil nás profesionální fotograf. Výsledek byl tak překvapivý, že moji rodiče se rozhodli si fotku zvětšit, zarámovat a pověsit nad postele, kde bylo zvykem věšet obrazy s anděly.

Jinak jsem chtěl být od malička „doktorem“, což jsem dokazoval babičce sliby, že ji budu léčit. Leč rok 1948 tomu tak nechtěl. Když v únoru nastoupil do funkce ředitele nový, protože ten původní, velmi oblíbený, „neobstál“, já ho v zájmovém kroužku zásadně oslovoval pane profesore a ne soudruhu. A to byl důvod pro to, aby mně nedal kladný posudek ke vstupu na vysokou školu. A tehdy jsem si vzpomněl na vesnici, kdo které jsem v roce 1944, když byly zavřeny všechny školy a použity pro ubytování uprchlíků, šel na statek rodičů mého spolužáka pracovat za stravu, abych matce doma ušetřil potravinové lístky. V té době byla místním rozhlasem ohlášena kastrace hřebců na návsi, kam jsem se ze zvědavosti dostavil.

Nu a když se vykastroval první hřebec, tak pan doktor se do obecenstva zeptal: „To by mi nikdo nemohl pomoci?“ Jasně jsem se přihlásil a on mne po dalších dvou kastracích pochválil slovy: „Z tebe by byl dobrý veterinář.“ Na tato slova jsem si vzpomněl v tom roce 1948 a jel s nimi do Brna. A tam mě vzali, neboť mezitím jeden spolužák u svého otce vylíčil tu nespravedlnost a ten zařídil změnu posudku.

Z knih, které jste napsal, jasně vyplývá, že jste si z veškerých druhů zvířat zvolil právě psy. Proč právě je?

Druhým důsledkem mého vztahu ke zvířatům byl vztah ke psům. Psi mě doprovázejí celý život, a to nejen v Rozdrojovicích. Již jako malý kluk jsem domů vodil toulavé psy, kteří se ke mně přidávali na ulici. Když majitel domu, ve kterém jsme bydleli, si opatřili psa na hlídání, protože jim zloději kradli slepice, já chodil jako malý kluk za fenkou do boudy spát a ona mi ochotně dělala místo. Prostě vždy, když k tomu byla příležitost, jsem měl psy a plnil s nimi spojené povinnosti.

Důkazem je i přítomnost: ačkoli mám špatné nohy, chodím každý den s naší Sofií na hodinovou vycházku a s potěšením konstatuji, že psů s novými občany v Rozdrojovicích přibývá.

Kniha Chov psů vyšla již v roce 1989, je vyhledávanou příručkou pro chovatele a k dostání je její již třetí vydání. Kdy nebo jak ve vás uzrála ta prvotní myšlenka sepsat a vydat knihu?

K sepsání této knihy mne prostě přiměla potřeba vzdělávat nejen chovatele, ale i výcvikáře a milovníky psů, protože psi si zaslouží, aby jim lidé rozuměli a dobře s nimi vycházeli. Tři vydání této knihy jen dokazují potřebu takové literatury.

V další vaší knize se již zabýváte konkrétně plemenem kníračů. Čím vás tato rasa tak zaujala, že jste se rozhodl věnovat právě jí?

Knírač představuje plemeno s všeobecně použitelnými vlastnostmi. Je dobrým stopařem a v kombinaci s vyrovnanou povahou i dobrým záchranářem. Ale co hlavně, miluje svého majitele a respektuje ho do té míry, do jaké s ním majitel zachází zasvěceným a rozvážným způsobem. Choval jsem je celý svůj život, byl jsem poradcem chovu v rámci chovatelského klubu a mezinárodním rozhodčím. Přiznávám však, že jsem měl v rodině i jiná plemena – neslužební, avšak i ta mě milovala a respektovala.

Bylo to tím, že i s nimi jsem zacházel jako se psy. Měl jsem je rád, ale vyžadoval jsem poslušnost a čistotu.

Dvě knihy jste také napsal jako soubor povídek. Čerpal jste především ze své veterinární praxe a zkušeností s chovem psů, nebo jste využil i část své spisovatelské představivosti?

Povídky jsou v naprosté většině moje osobní zážitky. Jen první čtyři v poslední knize O naplněné lásce jsou interpretací vyprávění ze života významného kynologa a dlouholetého ředitele mezinárodní výstavy v Brně a mého přítele dr. Lederera.

Máte za sebou úctyhodnou spisovatelskou tvorbu. Přetrvává ve vás ještě chuť vzít tužku do ruky a něco napsat?

Vydat poslední knihu před dvěma lety bylo tak náročné, že musím říct, že už opravdu ne.

Vydané knihy:

• Chov psů (tři vydání)
• Naši knírači
• Německá doga (vybrané kapitoly)
• Moji nejmilejší psi
• O naplněné lásce mezi člověkem a psem

Knihu Chov psů a O naplněné lásce mezi člověkem a psem si můžete zapůjčit v rozdrojovické Obecní knihovně.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Rozdrojovického zpravodaje. Titulek je redakční.