ROZHOVOR: Lidé s námi mohou navštívit pět kontinentů, říká majitel cestovní kanceláře Rajbas Jan Odehnal

Ilustrační foto
Autor: Lelekovický zpravodaj

V Lelekovicích žije řada zajímavých lidí – zajímavých po různých možných stránkách. Jedním z nich je Honza Odehnal, dobrodruh a majitel cestovní kanceláře Rajbas, která se zaměřuje na sportovní outdoorové zájezdy do přírody a za poznáním dalekých kultur – pěšky, na kole, na lyžích či motorkách.

Co znamená název cestovky? Je to zkratka nějakých slov?

„Je to termín z horolezeckého oboru – „lézt na rajbas“ znamená lezení na pískovcových skalách bez chytů, což je něco na hranici udržení se a pádu, tak trochu adrenalin. Když jsem s kamarády konzultoval svůj nápad založit cestovku a jak se bude jmenovat, jednoznačně řekli, že RAJBAS.“

A jak to tedy pokračovalo dál, když už byl jasný název?

„V divokých devadesátkách si mohl založit cestovku, kdo chtěl, byl to jejich největší boom. Lidé byli po otevření železné opony nadržení na cestování. Já jsem se k tomu dostal, kdy boom končil a cestovky začaly hromadně krachovat. Když jsem šel na živnostenský úřad založit CK, ptala se mě paní, zdali to má vůbec smysl. Přesný business plán jsem neměl, věděl jsem ale, že to musím zkusit, živit se tím, co mě baví – cestováním na kole, lyžích, v horách, v co nejméně civilizovaných oblastech. Všechny cestovky tehdy mířily na západ a já jsem zamířil autobusem Karosa na divoký východ. První zájezd se uskutečnil v roce 1998, jeli jsme busem na Kavkaz. Původně jsem nabízel zorganizování zájezdu CK Kudrna, ale tehdy jim to připadalo moc nebezpečné, tak jsem do toho šel sám.

V dnešní době je taková nepohodlná cesta skoro nerealizovatelná akce – tři dny a tři noci v autobusu, nekonečné a nejisté přechody hranic (8 hodin průměrná doba strávená na hranicích Slovensko – Ukrajina – Rusko), policejní kontroly GAIKy, kde si policajti se samopaly hledali záminky, aby z nás vytáhli nějaký padárok. Někdy stačila propiska, pivo, někdy pár stovek dolarů.

Ale lidem se to líbilo. Další rok jsem udělal dva obdobné zájezdy a cyklistický na Krym. Za vydělané peníze z Kavkazu jsem odjel v zimě na tři měsíce s kolem na Nový Zéland. Zde jsem kombinoval cestování s prací v jablkových sadech, kde se daly na naše tehdejší poměry vydělat poměrně zajímavé peníze. Odzkoušel jsem si to a následující rok jsem nabídku rozšířil o cestování na NZ, spojené s prací. Jezdili většinou vysokoškoláci po zakončení studií, než nastoupili do zaměstnání. To byly zájezdy, na které nejraději vzpomínám.

V polovině listopadu jsme odletěli na NZ, měsíc makali v sadech na protrhávání jablek, aby jich na stromě nebylo moc. V polovině prosince jsme práci zakončili a cestovali pronajatými mikrobusy s vleky na kolech a pěšky po krásách NZ, který jsme za dva a půl měsíce solidně prokřižovali. Kolem 20. února jsme byli zpět v sadech, kdy začala sklizeň jablek. Každý tam zůstal tak dlouho, jak chtěl. Potom byla možnost přesunout se na sklizeň kiwi. Tím si klienti na zájezd částečně nebo i úplně vydělali. Někdo po cestování odletěl domů, někdo zůstal několik měsíců a někteří několik let.

Důležitým mezníkem byl rok 2003, kdy jsem se čtyřmi kamarády soukromě podnikl na indických motocyklech Royal Enfield (nejdéle sériově vyráběné motorky na světě) cestu v Indickém Himálaji. Napřesrok jsem tam uskutečnil dva komerční moto-zájezdy. Pomyslným hlavním cílem bylo vyjet do nejvyššího motoristicky dosažitelného sedla na světě Khardung La ve výšce 5 359 m n. mořem.

Postupně jsem nabídku motorkářských zájezdů rozšířil o Nepál, Tibet, Vietnam, Nový Zéland až po dnešní nabídku moto-zájezdů do 15 zemí.

Dalším inspiračním mezníkem byla cesta s kamarádem z Drnovic do Finska v zimě za polární kruh s jeho psím spřežením. Jel jsem za nimi na běžkách, batoh se vezl na saních. A další rok jsem tam uskutečnil a zrealizoval první běžkařský zájezd. Jezdíme tam dodnes a nabídka se rozšířila.

V průměru jezdíme 120–200 km dlouhé přejezdy po srubech a chatách vzdálených od sebe 15–20 km, a to ve Švédsku, Norsku a Finsku. Nikde nikdo, polární záře, sauny, sobi, losi … pravá severská romantika. Takové zájezdy žádná jiná česká CK nedělá, stejně tak jako motorkářské zájezdy.“

Kolik zájezdů ročně zrealizujete?

„Například vloni s námi bylo celkem 350 klientů na 45 zájezdech na pěti kontinentech. Spolupracuji s 12 průvodci, nemůžu být všude.“

Jak jste přežili dobu COVIDovou?

„COVID samozřejmě byl nepříjemným obdobím, ale dalo se to vydržet. Museli jsme zrušit spoustu obsazených, prodaných zájezdů pár dní před odletem, povracet peníze, vymámit peníze z leteckých společností… Nejhorší bylo zajistit návraty klientů z Argentiny, Kostariky, země se zastavily, přerušila se místní i mezinárodní doprava, chvála bohu za repatriační lety.

Tato doba měla i své výhody, byl čas na jiné aktivity, sebevzdělávání, plánovaní dalších akcí. V době nejtvrdšího lockdownu se podařilo vycestovat na průzkumné motorkářské cesty a do Kostariky a Guatemaly, kam jsme hned zrealizovali několik zájezdů. Doba to byla nejistá ohledně měnících se COVID opatření, ale nějak se to dalo. Odměnou byly liduprázdné památky, ubytovací zařízení, všude za nás byli vděční.“

Jak jste se dostali za COVIDu do Kostariky?

„Několik letadel (asi 5) denně přece jenom létalo, letěli jsme z Prahy do Frankfurtu, který tehdy vypravoval asi 15 letů za den.“

Jak se liší první zájezdy od těch nynějších?

„Doba se mění, je třeba se přizpůsobovat. Dnes by už nikdo nejel tři dny autobusem na Kavkaz, aby tam podnikl sedmidenní přechod na těžko, tzn. se stanem, jídlem, vybavením na přechody zasněžených sedel a traverzoval ledovce s trhlinami na úbočí Elbrusu. Letenky zlevnily, mzdy stouply, všude létáme, zájezdy se stany děláme málo, ale charakter našich zájezdů zůstává – poznat co nejméně civilizované kouty světa.

Dnes se také častěji vyskytnou klienti, kteří ne zcela objektivně posoudí svoje schopnosti, věří si a pak se diví, jaké je to v horském terénu, který nikdy předtím nezažili.“

Dostali jste se na cestách s klienty někdy do nebezpečných situací?

„Nebezpečí může člověka potkat i za dveřmi vlastního domu, každý den na silnici, a dobrodružné cesty je někdy přinesou také. Například v roce 2004 jsme skupině horolezců zajišťovali cestu a administrativní formality pro výstup na Chan Tengri (7010 m) v Kyrgyzstánu, kde už se pak pohybovali samostatně. Byli v horách, kde spadla lavina – ledovcový sérak v 7 hodin ráno, kdy je nejmenší pravděpodobnost, že něco spadne, a z 11 obětí bylo 5 právě z této skupiny.

Nebo jsme jednou v Indii řešili za pomoci armády horskou nemoc klienta. Jednou jsme na Kavkaze, přesněji na cestě domů z Kavkazu, zažili komplikovanou situaci, kdy v noci před odjezdem zahradila cestu kamenná lavina. Museli jsme na konci údolí nechat naši Karosu, pronajmout ruský autobus, aby nás odvezl domů.

Ale v Polsku nemůžou jezdit busy bez tachografu, tak jsme pěšky přešli hranice do Polska a čekali, až přijede český autobus z Blanska. Jenže dle polských pravidel zase nemohl prázdný autobus bez pasažérů vjet do Polska, tak jej zastavili v Českém Těšíně na hranicích. Nakonec se vše vyřešilo, jen jsme se domů vrátili místo v neděli až ve středu. Tohle všechno jsme řešili ještě v době bez mobilů a internetu.“

Byla vaše výprava někdy okradena?

„Ano a několikrát. Právě v nejvíce bezpečné zemi a to na Novém Zélandu, kde nám kompletně vykradli mikrobus pro 8 lidí, kteří tam měli téměř všechno. Naštěstí to bylo až úplně na konci zájezdu. Nebo skupinu horolezců v sedle kolem 4 500 m na hraničním hřebenu s Gruzií přepadli ozbrojení Gruzínci, kterým museli dát úplně všechno, včetně výměny oblečení. Přišli v jejich teplákách. Doklady si tehdy naštěstí schovali pod nějakým kamenem, takže o ně nepřišli, ale složitě se pro ně pak vraceli za asistence ruských pohraničníků, kteří je pro změnu zatkli, protože u sebe neměli žádné doklady.

To bylo tak kolem roku 2002. Za tu dobu se hodně změnilo. Gruzie je jednou z mých oblíbených zemí, kam děláme zájezdy na hory, motorky a soukromě jsem tam byl několikrát na lyžích. Cestování je stále bezpečnější a pohodlnější. V poslední době nás už dlouho nikdo nikde neokradl. Všude kam jezdíme, si turistů váží a nesetkáváme se s nepřátelským chováním, spíše naopak. Je třeba vědět, kde si co můžeme dovolit, protože příležitost dělá zloděje a je třeba se dle toho chovat. Ještě jsem si vzpomněl, že předloni chtěli v San Jose v Kostarice okrást těsně před odletem jednoho motorkáře o zlatý řetízek na krku. Naštěstí byl ten řetízek tak pevný, že jej nedokázali roztrhnout, a skončilo to jen menší roztržkou.“

S jakými nevšedními jídly se dá ve světě potkat?

„Hodně netradiční je jídelníček ve Vietnamu – uzený netopýr, grilované žáby, malí ptáci podobní našim sýkorkám nebo kosům, hadi, psi. Zkusil jsem pražené červy a hmyz. Silným, nutno dodat, že nepříjemným zážitkem byl tibetský čaj – slaný a s jačím máslem. Ten je dobré nedopíjet, protože vám jinak hned nalijí další.“

Honzo, které výpravy Rajbasu jsou, nebo byly nejdál/nejblíž/nejvýš a které jsou nejlevnější a nejdražší?

„Nejvzdálenější je samozřejmě Nový Zéland (tam již komerčně nejezdíme), nejbližší jsou zájezdy v severní Evropě a v Gruzii, nejvýš jsme byli v Číně na vrcholu Mustag Ata – 7 546 m n. m. Nejlevnější jsou běžky ve Finsku, nejdražší Jihoafrická republika na motorkách.“

Už jsi procestoval spoustu míst na planetě, máš ještě nějaký cestovatelský sen?

„Dejme tomu na motorce Bolívii a přejít Great Himalaya Trail – trek podél severní hranice Nepálu, což představuje kolem 1 600 km ve výšce i přes 6 000 m n. m. a trvá 3 měsíce.“

Děkujeme za nahlédnutí do světů, které kdekdo na vlastní oči neuvidí, a přejeme mnoho úspěšných nápadů a zrealizovaných výprav, na kterých budou jen samí spokojení klienti.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Lelekovického zpravodaje. Titulek je redakční.